Mít plán

Jak dny utíkají, jsem pořád uprostřed rozcestí. Přede mnou je několik cest, ale žádná, kterou bych viděl pokračovat aspoň pár metrů odsud. Všechny se táhnou bůh ví kudy, a moje vědomí mi radí pečlivě se připravit, co nejvíc prozkoumat ty nesmyslné, a pak někdy ... vyrazit.

 

Mívám sny o pokračování některých cest. Jako by se mi duše snažila ukázat alternativy bez toho abych se musel špatně rozhodnout. Jenže jsou to zpravidla děje začínající v dobrých podmínkách, které gradují až do opuštění a zastavení. Velké fáro, spousta kamarádů, ale všichni se mi nějak vytrácí a já zpomaluju, až se vidím pachtit se na koloběžce místy kde bych raději vůbec nebyl.

 

Mívám okolnosti, které mi v toku událostí připadají významnější než ty druhé. Snažím se je zachytit, ale nemám tak vysoký náhled, aby mi to dávalo vůbec nějaký smysl.

 

Pokud chceš něco rozmotat, musíš jedno začít, jedno dokončit. Druhé začít, druhé dokončit. Jedno ... po druhém. Ale jak na to, když ani jistota že to čím začínám je to správné... Na úkor něčeho, co se důležitým stane za pár okamžiků.

 

Pokud bych se měl zamyslet nad tím, co momentálně vlastně mám, byly by to asi žalostné počty. Vynechám bolestivou bilanci vítězství a proher, a zbývá mi jediné. Mám čas a příležitost.

 

čas a příležitost. Dvě věci, které fungují, jen pokud se k nim přidá třetí. Disciplína.

 

Pokud budu důsledný, pak zbývá držet se plánu, a výsledky se časem dostaví. Ještě tak mít i výdrž.

 

Dění kolem nás je plné drobných sdělení. A začínám věřit tomu, že všichni kolem mají svůj vlastní klíč, který , pokud naslouchají, jim odemyká svět synchronicit a dává jim možnost číst vzkazy jejich vlastního plánu, který si stanovili na začátku cesty.