Čas padajících hvězd

Světlé chvilky, kterých je tak málo. Někdy ti prolétnou dnem jako tiché projektily dalekonosných pušek ostřelovačů, aniž bys je jakkoliv zaregistroval. Nemáš ani čas se rozkoukat, protože hasíš jeden požár za druhým, abys zjistil, že ta bouře ve sklenici vody vlastně vůbec nestojí za pozornost. A tohle poznání přichází buď pozdě, nebo nikdy. Tvoje vůle k životu se s každým dalším dnem stává jen zvykem, který si bezmyšlenkovitě oblékáš každé ráno. Už ne proto že ti to chutná, ale proto že to tak jednoduše děláš už řadu let. Tenhle zvyk se ti postupně zarývá pod kůži, až tě dočista pohltí.

 

Ale občas jsou světlé chvilky, které, ač letí stejně rychle, nechávají v tobě vášnivě bolestnou stopu. Už ne ten malý tichý a horký projektil, ale meteor. Tohle nemůžeš ignorovat. Máš v sobě tolik nudou živených včerejšků, že tahle rozpustilá jízda je v silném kontrastu se vším tím zvykem.

 

Už jsi skoro zapomněl, jak to bývalo kdysi, když tvoje radost tak snadno dobíjela tvojí vůli prodýchat naplno každou vteřinu tvého pulsujícího bytí. Tvoje divoká jízda přejde ve stařeckou pohodlnost, ani si nevšimneš. To pak je čas pro meteory. Jak jinak se chceš vytrhnout z letargie těch stokrát stejně oblékaných nudností.

 

A pak se s údivem zastavíš, abys pohlédl své lenosti zpříma do tváře a v hloubi se zastyděl při vzpomínce, kam jsi to vlastně chtěl kdysi dojít. Jsi vděčný, že ti osud ukáže tu krátkou stopu, která s tebou zdánlivě vůbec nesouvisí, a přitom dokáže ten proces zahnívání ve vteřině od kořenů vyvrátit.

 

Čas meteorů je časem rozhodnutí. Slibuješ si, jak tu hlubokou brázdu v čase oseješ novými činy. Na sítnici máš ještě stopu té bodavé zkušenosti, v uších doznívá ten dunivý svist, a když už začínáš věřit že to byla jen šalba tvé touhy po změně, přinese ti vánek směs ozónu a přetaveného železa. Od těch časů jsou tvé smysly vyladěny tak citlivě, jak to tví kolemjsoucí nikdy neregistrovali.

 

Pak máš dar nadhledu. Čas kolem tebe probíhá za účasti tvé naprosté pozornosti. Tiché projektily světlých chvilek pak umíš vypozorovat v každém dni. Máš pocit jednoty s okolním světem, chápeš bolesti obětí i motivy škůdců. Dokážeš se rozhlédnout a vidět tvůj okolní svět skrze soucit a lásku jako nekonečné spory o energii, které si nevybíráme proto že jsme zlí, ale jednoduše proto že nastal čas tak jednat, a my se mu jen zřídkakdy ubráníme.

 

V tom je to tajemství svobodné volby i osudového předurčení. V tom čase lemovaném světlými chvilkami dokážeš vidět zkoušky, které prostě nastávají, ať už si to přejeme nebo ne, vidět je odděleně od naší skutečnosti, jako jednu stranu mince, zatímco na druhé straně se zrcadlí všechny naše postoje, touhy a zkušenosti, které nakonec vyústí v ten pro každého originální způsob jak s danou situací naložit. Je přitom možné určit, jak moc svobodně jsme se zachovali? Kdepak, v tom případě je iluzí jak svoboda, tak osud. Protože až sečtením obou dostaneme tu pro nás vlastní cestu, která je výslednicí sil z minula, aby skrze naší zkušenost nevědomě formovala naše další rozhodnutí v budoucnu.