Básničky romantické

 

Zrak s citem spolu ve mně zápasí
co z Tebe smí si který přivlastnit.
Že srdcem nevidíš mé oči souhlasí
a zraku upírá tu výsadu zas cit.

Prý jenom v srdci obraz Tvůj je skryt
do jeho prostor oči nikdy nevstoupí.
Protivník namítá - s tím nelze souhlasit,
vždyť přece jenom v nich Tvá čistota se skví.

A tak jsem nejčistší můj cit
do hlubin vlastní duše vypravil
ať právem může očím přisoudit
i mému srdci z Tebe rovný díl.

Tvá krása očím náleží, a mému srdci zbývá
ta tichá láska uvnitř, kterou Tvoje srdce skrývá.
 

 

 

Počátky
 

 

Pár slov co srdcem chci ti psát
po pergamenu tvého těla.
Po jemné kůži, jež se bělá
zatímco by se měla červenat.
 

Těch pár slov v samotě si měřím,
jestlipak unese je bílá holubice
a drobný svitek za sklo okenice
zastrčí té co ponejvíce věřím.
 

Snad ji ta slova co jí tajím,
až uvidí je, snad ji nezaskočí.
A až ten drobný svitek zase stočí,
snad plamínky jí v očích rozehrají.
 

 

 

Svislá
 

 

 

 

Až všechny zvuky utichnou
a všechno kolem půjde spát,
až tlukot srdce uslyšíš,
polož si hlavu na polštář.
 

Tam někde v dálce je ten kout,
kde usnul ten kdo tě má rád.
I když je dál, je blíž, než víš
a ve snu hladí tvoji tvář.
 

 

Má vílo s vlasy do čela
kdybys tak někdy slyšela
o čem si v tichu přemítám
když po ulicích chodím sám
co by sis asi myslela?
 

Má vílo s vlasy do čela
panenko s tváří anděla
proč pohledem mi uhýbáš
a úsměv prsty zakrýváš
jak by ses za něj styděla?
 

Má vílo s vlasy do tváře
madono z vršku oltáře
co děláš, když tě bolí svět
a pro pár hloupejch cizích vět
smáčíš pak rohy polštáře?
 

Má vílo s vlasy v obočí
podívej se mi do očí
a řekni, znáš vůbec ten cit
ve jménu kterého chceš žít
i když se štěstí otočí?
 

Má vílo v krásku zakletá
kdo do vlasů ti zaplétá
ten planý kvítek růžový
ten se snad zítra nedoví
že každá kytka odkvétá.
 

Má vílo s vlasy od sněhu
odešlas z mého příběhu
co vypráví mi život sám
teď si tu do tmy promítám
nejupřímnější z úsměvů.
 

 

Když přišla řeč na
témata věčná
nastala křeč.
 

Vtom tahle slečna
dříve tak vděčná
tasila meč.
 

Pak rána sečná
a příslovečná
poslední smeč.
 

Pláň nekonečná 
jen skla sopečná 
přežila zteč.
 

 

 

Vítr se honí
zčeřelou kalužinou
proč ty máš jiného
proč ještě nemám jinou
vítr si odnáší
hrst lístků do nebe
proč myslíš na jiného
proč myslím holka na tebe...
 

Dvě křídla holubí
o vzduch se spolu bijí
jak tlukot srdce
co nemá melodii
a smutně chrastí
naprasklou zvonovinou
proč ten zvon pukl
a čí to bylo vinou...
 

Chomáček peří
vznesl se opodál
kdo komu věří
kdo koho miloval
voda se čeří
a obraz v ní se zprohýbal.
 

Říkáš si jednou
jednou to přestat musí
však uhlík uvnitř
tvá vůle neudusí
i když jen doutná
přesto se špatně usíná.
 

 

 

Jak těžko vstoupit 
do řeky zapomnění 
a proti proudu stále 
svoji loďku hnát 
 

Cos míval rád, 
to už tu přece dávno není 
co s břehem odplouvá 
se pokoušíš mít rád. 
 

Stokrát si říkej "nebuď blázen" 
stokrát si v duchu vyčítej 
čí krásu nechals ležet ladem 
a po sto první znaven chladem 
zmateně od ní utíkej 
 

než tě tvůj rozum dohoní 
a začne křičet z plných plic 
že slova přece nejsou nic 
a misku s kvítky jabloní 
už dlouho nikdo nedolil 
 

že suché květy nevoní 
a že je průvan rozdrolil.
 

 

 

Knot svíčky dohořel
jak měkká záře tvojí tváře
úsměv jsem zapomněl
teď přemýšlím co asi bude dál.
 

Světla všech luceren
zas vítr zháší, sníh se snaší
mrazivým večerem
a závěj z duše nikdo neodvál.
 

Nemáš už kam bys šel
osud ti říká pane
tvůj čas už vypršel
a co se zítra stane
raděj bys neslyšel
však srdce nepřestane
bít.

Každý jsme osudů svých tichý vypravěč

a v jizvách srdce syčí to a pálí

když do nich divnozvučně odkapává řeč

těch co nás ještě kdysi milovali.

 

Stále ne kmeti, avšak dávno léček světa znalí

hledáme moudrost která životem se sbírá

kéž se nám jednou takhle těžko neumírá

jako se žije s těmi, co nás kdysi milovali.

 

Když vprostřed tiché noci nemyslet se nutím

můj anděl konejší mě těsně před usnutím

"Co že ti tahle bolest ještě může dát?

Naučit sebe sama ... znovu milovat."