H.Hesse - Siddhártha

Toužebně si přál, aby už o sobě nic nevěděl, měl klid, byl mrtev. Kéž by uhodil blesk a zasáhl ho! Kéž by přišel tygr a sežral ho! Kéž by bylo takové víno, jed, který by mu přinesl otupení, zapomenutí a spánek, ze kterého by se už nikdy neprobudil. Byla snad nějaká špína, kterou by se neumazal, hřích a pošetilost, kterých by se nedopustil, jalovost, kterou by byl na sebe nenaložil? Cožpak bylo ještě možné žít? Bylo možné stále znovu se nadechovat a zase vydechovat, cítit hlad, znovu jíst, znovu spát, znovu uléhat se ženou po boku? Nebyl tento koloběh pro něj vyčerpán a uzavřen?

 

Siddhártha dorazil k veliké řece plynoucí lesem, k téže řece, přes kterou jej kdysi, když ještě byl mladým mužem a přicházel z Gautamova města, převezl převozník. U této řeky se zarazil, zůstal váhavě stát na břehu. Únava a hlad jej oslabily, a proč by také měl jít dále, kam a vůbec, za jakým cílem? Ne, nebylo již cílů, nebylo už nic než hluboká, bolestná touha celý ten pustý sen ze sebe setřást, vyplít ze sebe to zvětralé víno, udělat konec tomuto žalostnému a hanebnému životu.

 

Nad říčním břehem se nakláněl strom, kokosovník, o jehož kmen se opřel Siddhártha ramenem, objal ho a pohlédl dolů do zelených vod, které se pod ním hnaly a hnaly, pohlédl dolů a uvědomil si, že je skrz naskrz prostoupen přáním pustit se a v těchto vodách utonout. Děsivá prázdnota mu hleděla vstříc z vody a jí odpovídala hrozná prázdnota v jeho duši. Ano, byl u konce. Nezbývalu mu už nic než se vymazat, než nezdařenou podobu svého života rozbít na kusy a odhodit je k nohám vysmívajícím se bohům. To bylo ono velké zvrácení, po němž toužil: smrt, rozbití formy, kterou nenáviděl! Kdyby ho tak sežraly ryby, toho psa Siddhárthu, toho blázna, to zkažené a shnilé tělo, tuto schlíplou a zneužitou duši! Kdyby ho tak sežraly ryby a krokodýlové, kdyby ho tak rozsápali démoni!

 

Se ztrhaným obličejem zíral do vody, viděl, jak se v ní zrcadlé jeho tvář, a pliv na ni. V hluboké malátnosti pustil rukou kmen stromu, trochu se otočil a hleděl přímo k zemi, chtěl konečně zahynout. Se zavřenýma očima klesal smrti vstříc.

 

Tu se ozval z končin jeho duše, z někdejších časů jeho minulého života jakýsi zvuk. Bylo to slovo, jedna slabika, kterou bezmyšlenkovitě, žvatlavě vyslovil, staré počáteční a závěrečné slovo všech brahmánských modliteb, posvátné "óm", které znamená tolik jako "dokonalost" nebo "naplnění". A ve chvíli, kdy se zvuk "óm" dotkl Siddhárthových uší, jeho dřímající duch náhle procitl a poznal pošetilost jeho jednání.

 

Siddhártha se hluboce zděsil. Tak je to tedy s ním, je ztracený, zmatený, tak zbloudil a všechno vědění jej tak opustilo, že dokázal hledat smrt, že v něm mohlo vyrůst toto přání, toto dětinské přání: že vymaže své tělo! Co nevykonalo všechno utrpení této poslední doby, všechno vystřízlivění, všechno zoufalství, to vykonal okamžik, kdy óm proniklo do jeho vědomí: poznal se v celé své bídě a zbloudilosti.

 

"Óm!". Vyslovil: "óm" a uvědomil s brahma, uvědomil si nezničitelnost života, opět si uvědomil všechno božské, na něž zapomněl.

 

Byl to jen okamžik, pouhý záblesk. U paty kokosovníku Siddhártha klesl, hlavu složil na kořen stromu a upadl do hlubokého spánku.