N.D.Walsch - Sami jsme zdrojem
17.12.2014 03:41
Dal jsem vám nástroje k vytváření té nejkrásnější reality. Vy je však nepoužíváte. Nebo lépe řečeno, vy je zneužíváte. Teď mluvím o třech nástrojích tvoření. Už jsme o nich hovořili. Pamatuješ si, které jsou to nástroje ?“
Myšlenka, slovo a činnost.
„Správně. Nezapomněl jsi. Kdysi jsem inspiroval Mildred Hinckleyovou, jednu z mých duchovních učitelek, aby prohlásila: „Narodili jste se s tvůrčí schopností na jazyku.“
Toto prohlášeni má překvapující implikace. Stejně jako tato následující pravda, kterou vyslovil další z mých učitelů:
„Jak věříš sám, nechť druzi věří tobě.“
Tato dvě prohlášení mají hodně společného s myšlením a slovem. Další můj učitel řekl tohle:
„Počátek je Bůh. Konec je činnost. Činnost je Bůh v akci.“ “
To jsi řekl v První knize.
„První knihu jsi napsal ty pod vlivem inspirace, kterou jsem ti dal, můj synu, stejně jako veškeré velké učení bylo inspirováno mnou a rozšiřováno prostřednictvím mých poslů. Ti, kteří se řídí mou inspirací, ti, kteří ji veřejně hlásají, jsou moji velcí učitelé.“
Stěží se mohu řadit do této kategorie.
„Slova, která hlásáš, ovlivnila miliony lidí.
Miliony, můj synu.
Tvé knihy byly přeloženy do čtyřiadvaceti jazyků. jsou čteny na celém světě.
Podle čeho bychom měli hodnotit, zda je někdo velký učitel ?“
Podle činů, nikoli podle slov.
„To je velmi moudrá odpověď.“
To, co jsem udělal v tomto životě, o mně nemluví moc dobře. V žádném případě mě to neopravňuje k tomu, abych se považoval za učitele.
„Tímto prohlášením jsi odepsal polovinu učitelů, kteří kdy žili.“
Co to říkáš ?
„Říkám to, co jsem řekl ústy Judith Schucmanové v její knize „A Course in Miracles“ (Kurz zázraků): Učíš to, co se chceš naučit.
Myslíš si, že musíš demonstrovat dokonalost, než můžeš učit, jak dokonalosti dosáhnout ?
Ačkoli jsi v životěudělal dost chyb...“
Víc než dost...
„...projevil jsi velkou odvahu tím, že se mnou píšeš tuto trilogii.“
Nebo velkou ztřeštěnost.
„Proč se tak snižuješ ? A děláte to všichni ! Každý z vás ! Popíráte svou vlastní velikost, stejně jako popíráte mou existenci ve vás.“
To nedělám ! Tvou existenci jsem nikdy nepopíral !
„Cože ?“
Alespoň ne poslední dobou...
„Říkám ti: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mězapřeš.
Popřením Boha je každá tvá myšlenka, že jsi menší, než ve skutečnosti jsi.
Každým slovem, kterým snižuješ sám sebe, popíráš Boha.
Každým činem, který je pod tvou úrovní, popíráš Boha.“
Já opravdu...
„Nikdy nedovol, aby tvůj život vyjadřoval něco jiného než tu nejkrásnější představu, jakou sis o soběkdy vytvořil.
Řekni mi, jakou máš nejkrásnější vizi o tom, co bys rád dělal ? Není to vize, že se jednou staneš velkým učitelem ?“
Hmm...
„Není to tak ?“
Je.
„Ať se to tedy vyplní. A tak to bude, dokud to opět nebudeš popírat.“
Už nikdy to nebudu popírat.
„Nebudeš ?“
Ne.
„Dokaž to.“
Dokaž to ?
„Dokaž to.“
Jak ?
„Řekni, „Jsem velký učitel.“ “
Ale...
„Jen to řekni.“
Ale... tohle všechno bude publikováno. Všechno, co píšu, bude jednou otištěno. Budou to číst lidi až v Peorii.
„V Peorii ! Ha ! A co takhle v Pekingu!“
Tak dobře, možná i v Číně. O tom právě mluvím. Od té doby, co vyšla Druhá kniha, všichni se mě ptají, kdy vyjde třetí. Snažím se jim vysvětlit, proč to tak dlouho trvá. Snažím se vysvětlit, jaké to je pokračovat v tomto rozhovoru před zraky celého světa. Je to něco jiného, než když jsem psal první dvě knihy. To byly rozhovory, které se odehrávaly v soukromí. Nikdy jsem netušil, že budou publikovány.
„Ale tušil. V hloubi své duše jsi to věděl.“
Možná jsem v to doufal. Ale dnes to vím, a proto je to jiné.
„Protože dnes víš, že lidé budou číst každé slovo, které napíšeš.“
Ano. A ty teď chceš, abych řekl, že jsem velký učitel. To je hrozně těžké před všemi těmi lidmi.
„Chceš to říct v soukromí ? Myslíš, že tě to posílí ?
Chtěl jsem, abys to řekl veřejně, protože už jsi na veřejnosti.
Veřejné prohlášení je nejvyšší formou vytvářeni vizí.
Žij podle nejkrásnější představy, jakou sis o sobě kdy vytvořil. Začni tím, že to veřejně prohlásíš.
Veřejně.
Prvním krokem k tomu, abys něco uskutečnil, je prohlášení, že to tak je.“
A co skromnost ? Co dekorum ? Je vhodné sdělovat svou nejkrásnější vizi každému, koho potkám ?
„Každý velký duchovní mistr to dělá.“
Ano, ale ne tak arogantně.
„Jak „arogantní“ je říci; „Jsem cesta, pravda a život“? Je to pro tebe dostatečně arogantní ?
Řekl jsi, že mě už nikdy nebudeš popírat, ale už deset minut to děláš a snažíš se to ospravedlnit.“
Já nepopírám tebe. Mluvíme tu o nejkrásnější představě, kterou mám o sobě.
„Tvoje nejkrásnější představa o sobě je Bůh ! A to jsem já.
Kdykoli popíráš nejkrásnější část svého já, popíráš mě. A já ti řeknu, že to uděláš třikrát, ještě než se rozední.“
Pokud neudělám něco jiného.
„Pokud neuděláš něco jiného. To je pravda. A záleží to jen na tobě.
Slyšel jsi o nějakém velkém učiteli, který byl velkým učitelem v soukromí ? Buddha, Ježíš, Krišna - všichni byli velcí učitelé na veřejnosti, nebo ne ?“
Ano, byli. Ale jsou velcí učitelé, které nikdo nezná. Například moje matka byla takovým učitelem. Sám jsi to řekl. K tomu, abys byl velkým učitelem, není nutné, aby tě znala pousta lidí.
„Tvá matka byla zvěstovatelem. Připravila těna cestu tím, že ti cestu ukázala. Ty jsi také učitel.
Protože tvá matka byla dobrým učitelem, nikdy tě neučila, abys popíral sám sebe. Ale ty to budeš učit druhé.“
Ne, chci je učit, aby nikdy nepopírali sami sebe.
„Dobře. A co ještě chceš učit ?“
Chci učit lidi, aby nepopírali Boha. Neboť popírat Boha znamená popírat sám sebe a popírat sám sebe znamená popírat Boha.
„Dobře. A chceš to učit jen „náhodně“, nebo to chceš učit záměrně?“
Chci to učit záměrně. Velkolepě. Jako to dělala moje matka. Ta mě učila, abych nikdy nepopíral sám sebe. Učila mě to každý den. Byla největším učitelem, jakého jsem kdy měl. Posilovala mou sebedůvěru a mou víru v Boha. I já chci být takovým učitelem. Chci být učitelem veškeré moudrosti, kterou mi předala matka. Nejen její slova, ale celý její život byl učením. A to z ní udělalo velkého učitele.
„Máš pravdu, tvoje matka byla velkým učitelem. A máš také pravdu, když říkáš, že člověk nemusí být známý, aby byl velkým učitelem. Jen jsem tě„zkoušel“. Chtěl jsem slyšet, jak na to odpovíš.“
A odpověděl jsem správně?
„Udělal jsi to, co dělají všichni velcí učitelé. Spoléhal jsi na svou vnitřní moudrost. Z té musíš vycházet vždycky, chceš-li učit svět.“
To vím. Tohle vím.
„A co si v hloubi dušemyslíš, že jsi ?“
Jsem...
... velký učitel.
Velký učitel věčné pravdy.
„Tak vidíš. Konečně jsi to řekl. V hloubi duše to víš a teď jsi to jen vyjádřil.
Nevychloubáš se a nikdo to nebude chápat jako vychloubání. Každý uvidí, že jsi jen otevřel své srdce. A v tom je velký rozdíl.
V hloubi své duše každý ví, čím je. Může být velkým tanečníkem, velkým právníkem, velkým hercem, velkým detektivem, velkým vůdcem, velkým léčitelem... může být čímkoli. Ale každý
je velkým člověkem.
A ty jsi velký učitel. Odkud si myslíš, že jsi ten dar dostal ?“
Od tebe.
„Takže když prohlásíš, kdo jsi, prohlašuješ, kdo jsem já. Vždycky mě prohlašuj za zdroj a nikdo nebude nic namítat proti tomu, že se prohlašuješ za velkého člověka.“
Ale vždycky jsi mi říkal, abych za zdroj prohlašoval sám sebe.
„Jsi zdrojem - všeho, co jsem já. Jeden velký učitel, kterého velmi dobře znáš, říkal: „Jsem cesta, pravda a život“.
Kromětoho řekl: „Všechno mám od svého Otce. Bez Otce nejsem nic.“
A také řekl: „Já a Otec jsme Jeden.“
Rozumíš tomu ?“
Všichni jsme jeden celek.
„Ano.“
A to nás opět přivádí k tomu, co jsi říkal o lidské duši. Mohu se tě ještě na něco zeptat ?
„Ptej se.“
Tak dobře. Kolik je duší ?
„Jedna.“
V absolutním smyslu. Ale kolik je „individualizací“ této jediné duše, která je vším ?
„Líbí se mi to slovo. Jediná energie, která je veškerou energií, se individualizuje a vytváří mnoho částí. To se mi opravdu líbí.“
To mě těší. Kolik individuálních duší jsi stvořil ? Kolik duší je ve vesmíru ?
„Na to nelze odpovědět tak, abys tomu rozuměl.“
Zkus to. Je počet duší konstantní? Mění se? Je nekonečný? Stvořil jsi nějaké „nové duše“?
„Ano, počet duší je konstantní. Ano, počet duší se mění. Ano, počet duší je nekonečný. Ano, stvořil jsem nové duše, a ne, nestvořil jsem nové duše.“
Tomu nerozumím.
„To vím.“
Pomoz mi.
„Opravdu jsi to řekl ?“
Řekl co ?
„ „Pomoz mi, Bože ?“ “
To je vtipné. Ale chci to pochopit, i. kdyby to mělo být to poslední, co kdy udělám. Takže pomoz mi, Bože.
„Pomohu ti. Jsi velice odhodlaný, a proto ti pomohu - ale předem tě upozorňuji, že není tak snadné pochopit nekonečno z perspektivy konečného světa. Přesto se pokusím vysvětlit ti to.“
Jasně!
„Jasně. Z tvé otázky vyplývá, že existuje realita, které se říká čas. Ve skutečnosti však taková realita neexistuje. Existuje jen jediný okamžik, a to je věčný okamžik přítomnosti.
Všechno, co se kdy stalo, co se děje a co se kdy stane, existuje v tomto okamžiku. Nic se nestalo „předtím“, neboť žádné „předtím“ neexistuje. Nic se nestane „potom“, neboť žádné „potom“ neexistuje. Všechno existuje v tomto okamžiku.
V tomto okamžiku se neustále měním. Počet způsobů, jakými se „individualizuji“ (To slovo se mi opravdu líbí !), se tudíž stále mění a zároveň zůstává stále stejný. Z hlediska věčného okamžiku přítomnosti je počet duší stále stejný. Rozděluje-li však přítomný okamžik na teď, předtím a potom, pak se počet duši stále mění. O tom jsem se již zmínil, když jsem mluvil o reinkarnaci a nižších životních formách a o tom, jak se duše „vracejí“.
Jelikož se neustále měním, počet duší je nekonečný. A přece se v každém daném okamžiku zdá, že je konečný.
Ano, „nové duše“ existují. Jsou to duše, které dosáhly vrcholné úrovně vědomí a splynuly s nejvyšší realitou, aby mohly dobrovolně na všechno „zapomenout“ a „začít znovu“. Nicméně jsou to všechno původní duše, neboť byly (jsou a budou) stvořeny v jediném okamžiku přítomnosti.
Takže počet duší je konečný i nekonečný, stálý i proměnlivý podle toho, z jakého hlediska se na to díváš.
Díky této povaze absolutní reality jsem často nazýván nehybnou hybnou silou. Jsem to, co je stále v pohybu a zároveň stále v klidu, co je stále jiné a stále stejné.“
Rozumím. Nic není absolutní.
„Kromě toho, že absolutní je všechno.“
Pokud není všechno jinak.
„Přesně tak. Konečněto chápeš ! Bravo !“
