O cestě

Je ráno, první sluneční paprsky rozpouštějí tmu. Krásná dívka sedí v novém pohodlném kočáru a chystá se na cestu. Má svojí představu, jak by cesta měla vypadat. A tak se na začátku domluví s chlapcem na kozlíku. Dohodnou se, kudy by měl jet, jak rychle, kdy zpomalit, aby se dalo něco pěkného zažít, kdy fičet s větrem ve vlasech a kdy naopak opatrně, aby nepřišli k úhoně. Také se domluví na tom, že dívka nebude chlapce vinit z toho, když někdy cesta nebude příjemná, nebo když se budou muset vracet. Dívka ho uklidní, ví, že se snaží dělat vše tak dobře, jak v dané situaci umí.

Ale na cestu musí dívka předat řízení chlapci na kozlíku. Od té doby sedí uvnitř, vyhlíží z okna kočáru a pozoruje cestu. Chlapec řídí kočár, jak jen umí. Občas projíždí přesně ta místa, která si s dívkou naplánoval, a dívka se těší z cesty, na které zažívá tu radost co chtěla. Ale někdy se chlapec nedokáže správně rozhodnout, a kočár sjede z cesty. Dívka to chvíli pozoruje a čeká, jak si s tím poradí. Po čase, kdy se situace nelepší, začne na něj do rachotu kol volat, mávat a dávat mu znamení, ať se vrátí. Někdy to chvíli trvá, ale většinou chlapec za čas pochopí a vrací se spolu zpět na cestu, ze které sjeli.

Občas vidí dívka i chlapec podél cesty poutníky. Dívka by se s nimi ráda dala do řeči. Ví že jim dokážou poradit, jaké je to v okolí, co vidět a čemu se vyhnout. Ale chlapec je zpočátku vůbec nebere na vědomí, jede tak rychle, že je ani nevnímá. Je přesvědčen, že řídí vůz dobře a další rady nepotřebuje. Ale jak se cesta postupně převrací do své druhé poloviny, chlapec poznává, že v časech nejistoty je občas dobré zpomalit, svěřit se druhým a zeptat se na radu.

A tak jim jejich pouť ubíhá. Ke sklonku dne už chlapec řídí vůz velmi zručně. Je pozorný k dívce uvnitř, naučil se znát její znamení. A je pozorný i k poutníkům kolem cesty, ví, že jejich moudrost jim může pomoci. Když večer v pořádku dojedou do cíle, dívka má spoustu zážitků, které jí obohatily, a chlapec spoustu zkušeností, které se po cestě naučil.

Nakonec oba vystoupí z kočáru, který za tu cestu dost utrpěl. Ubytují se v krásném prostorném domě, a vpodvečer toho dne se spolu konečně setkají v zahradě, která k domu přiléhá.  Pod korunami vzrostlých stromů se posadí se na lavičku u fontány. Odkládajíce všechny myšlenky, v přitomném bytí poslouchají zurčení vody, zpěv ptáků, vnímají barvu i vůni květin. Konečně je nic nedělí a mohou si toho druhého prohlédnout. Chvíli se jeden druhému jen dívají do očí. Chlapec má pocit, že dívka za ten den zkrásněla, a dívka má pocit, že chlapec za ten den velmi zmoudřel. Konečně si mohou popovídat o zážitcích na své cestě, a vzájemně si poděkovat za bezpečnou cestu a sdílení celého dne.

Povídají si až do noci. A když si vše vypoví, držíce se za ruce odchází spolu do dívčina pokoje.




Kočár je naše tělo
- Kočár/tělo nás nese životem, abychom jej na konci cesty odložili s vydali se dál.

Chlapec vedoucí kočár (vozka) je naše vědomí
- Zpočátku si vozka/vědomí myslí, že cestu zvládá a řídí jen on, postupně se ale učí vnímat znamení od dívky i od pocestných.

Dívka uvnitř kočáru je naše duše
- Když na naší cestě prožíváme naše radosti i smutky, dívka/duše to velmi citlivě vnímá. Ale někdy nemá tak silný hlas, aby to vozka/vědomí zaslechlo.

Křik dívky je křikem duše
- To jsou naše nemoci. Pokud náš vozka/vědomí urputně sjíždí z cesty a dlouho nevnímá, co mu dívka/duše říká, pak naše duše na takové cestě křičí a kočár/tělo se čím dál víc rozpadá, dokud to vozka/vědomí nepozná a neobrátí.

Poutnící na cestě jsou andělé
- Pokud poutníkům/andělům svěříme naše pochybnosti, dokážou nám poradit. Ale náš vozka/vědomí se musí nejprve zastavit a požádat je o radu.

Den je náš život
- A trvá od doby, kdy chlapec/vedomí s dívkou/duší cestu nastoupí, až do doby, kdy oba opustí kočár/tělo.

Krásný dům se zahradou je cíl naší cesty
- Do něj se dostaneme, až kočár/tělo odložíme. V něm se po cestě zotavíme a posilníme, abychom se mohli další den vydat na cestu.

Zahrada, kde si chlapec s dívkou povídají o svém dni, to je stav, kdy se nám před očima odvíjí celý život.
- Tam pochopíme naše činy, postoje i výhry a prohry. Naše vědomí prohlédne a zmoudří, a naše duše zkrásní.

Dívčin pokoj, to je stav boží blaženosti
- Tam se vše rozdělené zase spojí a splyne v jedno.