Učíme se chtít

Okolní svět nás učí chtít. Vším, co nám splní, se to oddaluje. Vším, co nám odepře, se to zesiluje.
Někdy strávíme celý život, než se naučíme správně chtít.
Ale to je jen polovina výuky. Nejméně stejný čas nám trvá, než se naučíme nic nechtít. Mít radost z toho co přichází.

Do té doby se zmítáme ve víru hodnocení, posuzování a dualit.
Do té doby našim bližním nastavujeme častěji naše ego, než naši laskavost.
A ani netušíme, jak široký to má dopad.

Odplata jednomu člověku není jen jednomu. Je to ovlivnění všech jeho blízkých, a některých vzdálených.
Pomoc jednomu člověku není jen jednomu. Je to ovlivnění všech jeho blízkých, a některých vzdálených.
Nejsme sami. Jsme propojeni. Co do nás vlijou, to skrze nás prosakuje. Láska i pomsta, mana i krev.

Nakonec v nás zvítězí poznání, že co se nám dostává je vždy dobro. Jen se musíme naučit dívat ze správného úhlu.
Ale než to přijde, naše chtění v nás vyvolává bolestné reakce nad okolním světem.
Protože ten nikdy není takový, jak si ho naše chtění představuje.

Naše bolestné reakce mohou zmizet jen pokud máme boži vhled a dokážeme vidět věci ze všech stran.
Anebo, pokud plně uvěříme v Boží vedení. Tím, že se snažíme najít ten správný úhel pohledu.
Pak umožníme znamením, aby vstoupila do našeho žití.

Znamení nejsou hrou okolního světa. Okolní svět je orákulum, generující hody kostkou, v nekonečných variacích a s nekonečným opakováním. Znamení jsou v nás. Co je pro nás důležité, tím jsme fascinováni. Toho si všímáme. Pokud nám dává nějaká sestava smysl, vidíme jí všude. A je jedno, jestli jde o čísla, tvary v mracích, posvátnou geometrii, nebo náhodné útržky slov druhých lidí, které zrovna potřebujeme slyšet, ačkoliv nemají na první pohled žádnou příčinnou souvislost.

Potom dochází k jevům, které věda dokáže pojmenovat, ale už ne pojmout. Jedním z nich je synchronicita. Extrémní časová disproporce mezi příčinou a následkem, která nastala, aby se urychlil náš vývoj. Znamení, které trpělivě čekalo až budeme naladěni, abychom jej dokázali poznat a interpretovat. Znamení, která nám zprostředkovávají andělé okolností, v jejich perfektním načasování.

Načasování. Klíč k tomu, aby se mohly stát věci, kvůli kterým jsme sem přišli. Klíč k tomu, aby našemu vědomí celá životní cesta dávala smysl.

Sami netušíme, jak mocným strojem naše vědomí je. Umožňuje nám migrovat mezi myriádami vesmírů. V každém uděláme něco jinak, v každém uděláme něco jindy. A naše vědomé rozhodování formuje naši budoucnost.  Jen vědomím si do budoucna vybíráme, co, kdy a jak se stane. Pak se to stává. Přesto fyzikální zákony stále platí. To jen my nepozorovaně přeskakujeme z jednoho světa do druhého, tísíckrát za vteřinu, z jedné 3D membrány do jiné.
 
Na konci života naše vědomí naposledy shlédne všechna naše rozhodování, které až doteď udělalo. A my plně pochopíme, kdo jsme.

Do té doby tu jsme, cestujeme mezi realitami a učíme se.

Učíme se chtít.